Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka*

5. listopad 2009 | 14.39 | | autor: sw-jiitwuley

Awojíííí zlahtííííshka... mocikny se fám omloufááám že sem thu zase nebyla asi milion let. Mám totiž moooc práce se školou a tak. Navíc se mi tuhle kapču povedlo asi padesátkrát smazat tagže sem moc nedivte. Před chvilkou sem jí dopsala. Jinak doufám že se vám bude líbit bo se mi fakt dobře psala. Prosím o komentíky.

P.S. třetí část Krvavého trůnu už je dopsaná (čtvrtá už je u konce!) jen jsme troshku líný jí přepsat do PC tagže snad se thu ukáže v nejbližší době!!!

Papa miluju vás!!!

Žvýkačka

Celá zpocená jsem otevřela oči. Děkujíce jindy otravnému budíku za to, že mě probudil jsem se sápala ven z peřiny. Můj pohled střelil k zrcadlu velkému přes celou jednu zeď mého pokoje, jež mi asi před měsícem namontoval bratr při svém zápalu užitečnosti.

Tehdy mi na dva dny zabral moje království a kutil a kutil a kutil tak dlouho až jsem se docela –i přes svou tehdejší netečnost- začala obávat zdali mi ho vrátí v jiné podobě něž je kůlnička na dříví. Poté jsem ale zjistila, že mé obavy byla nad míru zbytečné. Vlastně se to dost povedlo.   

S jednou stěnou celou polepenou fotkami, druhou vymalovanou obrysem černého stromu s havrany. A třetí popsaná starým elegantním písmem mými oblíbenými citáty. Bylo jich tolik, že zaplnily celou vybílenou zeď a kolem dveří se stáčely do podivných obrazců. Když jsem nemohla usnout, četla si je pořád dokola dokud se mi to nepovedlo.

O něco podobného jsem se pokoušela i noc před tím. Také jsem podle toho dnes vypadala. Tmavé kruhy usídlené mi pod očima už nějakou tu řádku dní mě už dávno neznepokojovaly. Nebyla jsem jako dřív. Samozřejmě, že se má povaha vůbec nepodobala té Laurenině, ale přece jen mi na vzhledu záleželo o maličko víc. O tolik, že bych na sebe byla dřív za své ponocování, jež zapříčinilo ty permanentní stíny, naštvaná, ale ne zas tak moc abych vyšilovala. To nebyl můj případ nikdy.

Vyplázla jsem na sebe jazyk, stejně jako jsem to dělala celý svůj život. Nevím proč, nikdo to nikdy nepochopil a ani já nevěděla důvod. Snad možná ze to mohl ten pocit, že jsem to pořád já. Bláznivá, ztřeštěná, děsně roztržitá Beáta.

Vypakovala jsem se do koupelny, kde jsem si dala horkou sprchu hodila na sebe tmavé úzké džíny a černý svetřík. Nemínila jsem totiž znovu dát za "obdiv" své tělo. Na to jsem opravdu neměla žaludek. Jen opravdu lehce jsem se nalíčila. Vlastně jsem jen částečně zamaskovala fialové stíny po očima a obtáhla oči černou tužkou a řasenkou.

Takhle hotová, s vlasy svázané do dvou culíků jsem si šla něco ulovit k snídani.

"Dobré ráno ospalče..." ušklíbla jsem se nad svou miskou ovoce a bílého jogurtu. Už zmíněný ospalec v podobě mého bratra se právě ztrhaně sesypal na židli. Mamka i taťka byly v práci ještě dřív než jsem vůbec vešla do kuchyně.

"Ježiš, ty ale vypadáš. V kolik jsi ráno přišel domů?" vyzvídala jsem a postavila vodu na kafe.

"Ani se neptej ségra... ani se neptej. Už nikdy... nikdy nechci vidět chlast! Hlava mi třeští jako by jsem ji strčil do právě odbíjejícího zvonu!"

"Neslibuj, stejně zase za tejden přijdeš v nepoužitelnym stavu. Já být tebou tak jsem tuhá. Nechápu proč jsi se zrovna včera musel opít?!" Uchichtla jsem se při pohledu na ten zjev co si říká můj bratr. Dalo by se říct že vypadal hůř než já dneska ráno. Vlasy mu trčely všemi možnými směry, že by se za to hnízdo ani vrabci nestyděli a tvář se mu celá nevolností zelenala.

"Narozeniny se přece musí pořádně oslavit ne?! Nejradši bych sebou sekl do postele a spal až do večeře. Sakra proč musí být zrovna dneska škola?!"

"Hahaha... na to jsi měl myslet dřív než jsi začal lít do sebe jednu skleničku za druhou kámošovi na zdraví. Ale žádný takový do školy půjdeš." Znovu jsem se zasmála. Nejsem škodolibá. No možná trošičku, trošilínečku. Ale jen proto, že znám jaký to je probudit se s hlavou jako střep. Když jsem takhle jednou přišla po celonočním flámu domů, absolutně hotová, můj milí malí Tomášek se mi smál div se nepotrhal. Teď aspoň vidí jaký to je. Přesto bych to nebyla jeho sestra kdybych mu nepomohla ne?!

"V šestnácti se takhle ožrat?" zakroutila jsem provokativně hlavou.

"No zrovna od tebe to sedí co?!"

"Na kopni to do sebe. Bude ti líp!" postavila jsem před něj panáka becherovky co jsme si přivezly z domova. Chránily jsme jí jako oko v hlavě.

"Jsi hluchá nebo co? Neslyšela jsi před chvilkou, že už nikdy nechci chlast vidět?"

"Nemel a vyžahni to. Nebo ti to do krku sama naleju," pohrozila jsem. Když mě někdo neposlouchá dokážu se pěkně vytočit. Ale nikdy se mi nestalo, že bych byla kvůli takové prkotině takhle agresivní. Páni Forks mi už začíná pěkně lézt na mozek, co je pravda.

"Nevím jak by mi to mohlo pomoc," neodpustil si Tom ještě jednu poznámku, ale poslušně do sebe obrátil obsah skleničky.

"Na kocovinu z alkoholu jedině alkoholem. Nebo česnečkou. Ale protože jdeš mezi lidi ta druhá možnost se zamítá. Věř mi, vlastní zkušenosti! A teď do sebe vprav ještě kafe," položila jsem před něj hrnek s krásně vonící tekutinou. "Probudí tě to. Bohužel to je to jediný co pro tebe mohu udělat. Hodně štěstí!"

Hodila jsem na sebe bundu a vklouzla do tenisek. Popadla batoh opřený o zeď vedle dveří a vylezla ven do deště. Normální, obyčejný den ve Forks.

Díky bohu, že bydlíme jen pár ulic od školy, pomyslela jsem si, když jsem doutíkala do budovy č. 4.

"Ahoj Angel...!" zafuněla jsem na ni na pozdrav, když jsem se sesypala na židli a hodila na stůl svůj zářivě oranžový penál s medvídkem Pú. Vlastnila jsem ho již od osmičky a nehodlala se ho vzdát. Lauren si ho pohrdavě změřila a já jí okatě přehlížela.

"Ahoj..."                                                                                               

"Neviděla jsi Bellu?"

"Né, po včerejšku ne. Jak ti vůbec je?"

"V pohodě, otřes mozku není nic závratného. Už jsem ho měla tolikrát," prohrábla jsem si vlasy. Prsty se mi zarazily na bolestivém místě na týle. Docela obstojná boule mi stále připomínala včerejšek. No aspoň, že už nekrvácím jako večer. "Myslím, že se jenom trochu rozrostl můj seznam úrazů!"

"Cože? Seznam úrazů?" zeptala se dychtivě Jessika. Otráveně jsem přikývla. Už mě unavovaly tyhle typy holek co celý den jen sbírají podněty k drbům. Angela však vypadala mile překvapeně a tak jsem to ze sebe vysypala.

"No máme doma takovej soupis všeho co a jak se mi stalo. S datumy a tak. Mám ho už od narození. Nejdřív to naši brali jako takovou srandu, ale později se ukázalo, že jsem tak nešikovná, že je to docela vtipný počteníčko –teda všichni to říkaj, já si myslím, že je to rána pod pás- a tak to máme v kuchyni. Abychom na to vždycky viděli."

"Ou... to je nemilé," zasoucítila se mnou Angel a já byla vděčná za její pochopení.

Seděla jsem na obědě s snažila se do sebe vpravit kousek čokoládové koblihy. Ano, jedna z mála věcí co se mi na Forks líbila byla malá pekárnička blízko u školy. Prodávali tam ty nejlepší koblihy na světě a tak jsem si jich pořádnou dávkou dopřávala.

No co, všichni stejně nadávají, že jsem strašně zhubla. A možná to není zas tak od věci. Džíny, nebýt pásku, by ze mě stoprocentně spadly. Mohl za to fakt, že jsem minulé dva měsíce příliš nejedla. Když nepočítám každodenní nutnou porci musli s mlékem tak jsem vše ostatní vyzvracela. Ne nejsem bulimička ani jsem nikdy nebyla, jen můj žaludek prostě nechtěl nic přijmout. Pravda, poté co jsem zkolabovala mě máti hlídala a snědla jsem toho přece jenom o trošku víc.

Ale abych to shrnula: poslední dobou jsem už nezvracela a dokonce jsem i docela v pohodě zvládala dři malá jídla denně. Což se rovná: ráno- ovoce nebo musli s jogurtem, poledne- kobliha a jablko, večer- kousek pizzy nebo něčeho co je zrovna doma. A samozřejmě nesmím zapomenout na denní dávku lízátek. Těch jsem se nevzdala ani v době zvracení.

"Vůbec nechápu jak tohle někdo může jíst," zaslechla jsem najednou Laurenin nepříjemný nosový hlas. Její zrak spočíval na mém obědě. "Je to tak kalorické a masné. No fuj!"

Ne nekecám toto opravdu řekla. Typický případ vymaštěné blonďaté Barbie.

"Něco proti?" vyletěla jsem. Jedna z mých blbých vlastností. Jasně je super že si nenechám nic líbit, ale občas to fakt přeháním. Co nadělám no.

"Jo to tedy mám!"

"Tak si to nech laskavě pro sebe."

"Já vím že mi do toho asi nic není..." nafoukla se.

"No to máš naprostou pravdu. Nic ti do toho není."

"Ale prostě je donebevolající jak tohle," šťouchla špičkou svého odporného, nalakovaného otřesně sladkou růžovou barvou, nehtu. Mě v tu chvíli napadlo že už to jíst nebudu. "Jak to může někdo strčit vůbec do úst."

"Děláš jako kdybych tě to nutila jíst. Starej se radši o svůj oběd buď tak hodná."

"Když chceš být tlustá je to tvoje věc. To já se aspoň starám abych nevypadala... no prostě podívejte tohle jsou zbrusu nové hubnoucí žvýkačky."

Důležitě se na nás podívala a pak vyndala z pusy gumovou hmotu barvy wasabi a začala podrobně popisovat z čeho to je, jak je to úžasný, kolik zhubla (asi to musela počítat na gramy nebo já nevím jak taková násada na koště může ještě víc shodit) a podobný keci. Vůbec jsem jí neposlouchala a spokojeně si vyprávěla s Angel o práci z matematiky.

Příšerná povrchní princeznička (krycím jménem Lauren) zrovinka do nebes vychvalovala jakéhosi Jacka bůhví odkud, když mi najednou oči padly na "naprosto úžasnou žvýkačku" celou odporně rozžvýkanou a přilepenou na jejím táce a pramen platinově blond vlasů nebezpečně se kývající nad ní.

V jedné nestřežené situaci, ve chvíli kdy Lauren imitovala jakýsi vášnivý polibek (ale no fuj) a všichni na ní fascinovaně hleděli jsem jí rychlím pohybem jí vlasy na onu žvýkačku přilípla. Ani si ničeho nevšimla. No jo jsem malounko mrcha.

Absolutně netušíce ničeho si najednou při barvitém popisování toho slaďouška (Jack) začala kroutit vlasy. Tak jako to dělají ty pipiny v romantických slaďácích. Všichni jsem jí samozřejmě pozorovali se zadržovaným smíchem v hrdlech. Když už tu odpornou žvýkačku měla rozlepenou po celé délce vlasů  Mike to nevydržel a propukl v nezvladatelný záchvat smíchu. Ostatní se k němu samozřejmě přidali. To by přece jinak nebyli teenagerové že?!

Proti Laurenin téměř zvířecímu řevu, který se ozval, když to zjistila, jsem byla zcela obrněna. Polovinu těch slov jsem ji stejně nerozuměla. Mělo to na mě stejný účinek jako kdybych na ní sprostě řvala mou mateřštinou.Taky by mi nerozuměla. S grácií a kamennou tváří hodnou komtes jsem se zvedla od stolu a odkráčela si to z jídelny.

"Hej April! Počkej!"

"Co je?" otočila jsem se na ke mně dobíhajícího Mika.

"To bylo fakt dobrý s tou žvejkou! Lauren se mohla podělat," řehtal se.

"Jo asi bych se měla v noci zamykat. Kdo ví čeho je ta holka schopná a já se ve spánku asi stěží ubráním!"

Mike propukl v další salvu smíchu.

"Heleď chtěl jsem ti něco říct. V pátek mám narozeniny a naši jsou pryč takže mám volnej barák a bude párty. Co ty na to, přijdeš?!"

"Párty? Víš já ti nevim poslední dobou sem nikde nebyla a..."

"No vidiš o další důvod proč tam jít!"

"Počkej jak další důvod? O žádnym dalšim nevim!"

"Mno já bych věděl... co třeba to že tam budu já? Hmmm?!"

"Si nějak věříš chlapečku ne?" uchichtla jsem se. "Bude tam Lauren?"

"Jo... ale počkej!" dal mi prst přes pusu když jsem už chtěla říct že v tom případě nejdu. "Lauren tě bude tak nenávidět, že s tebou nepromluví. A navíc tam jde i Angela. Tak pojď! Nenech se přemlouvat!"

"Jde tam i Angel? Mno tak jo no. Ale jenom kvůli ní!"

"Nemusíš se přetvařovat. Stejně vím že tam jdeš jen kvůli mně!"

"Hošánku u nás v Česku se tomuhle říká gigantické ego. Věř že tam jdu jenom kvůli Angel! Papa!" uchechtla jsem se a zabouchla mu dveře od třídy španělštiny před nosem.

Sakra do čeho jsem se to zase nechala uvrtat?!

=0*BajujuMucQ=0*

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 5 (1x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka* sw-jiitwuley 05. 11. 2009 - 15:50
RE: Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka* miss p!nk 09. 11. 2009 - 18:25
RE(2x): Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka* bajujumucq 10. 11. 2009 - 21:20
RE: Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka* liss-chan 09. 11. 2009 - 18:27
RE: Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka* tyno10 17. 11. 2009 - 14:14
RE: Úplněk: 4. kapča *Žvýkačka* lissule 22. 11. 2009 - 16:33