Úplněk: 1. kapitola *Sen*

29. květen 2009 | 15.28 | | autor: sw-jiitwuley

Awojíí... mno tag dávám první kapču k Úplňku tag doufám že se vám bude líbit... mocinky moc plosím o komentky pže fakt nwm jaký tho bude kdyžtak hlásněte v anketce... kujůů wám

Sen

Zavřela jsem oči a doufala že se něco změní. Že něco bude jinak. Přála jsem si, aby tato noc nebyla tak děsivě stereotypní jako všechny ostatní za poslední měsíc. Moc jsem v to doufala a pramálo tomu věřila. Přesto jsem dnes měla štěstí... všechno to začalo úplně jinak.

Neklepala jsem na tmavé dveře, ale namísto toho jsem stála v překrásném pokoji. Něco v koutku duše mi říkalo, že tohle je sen. Přede mnou, na bílé pohovce, seděla postava. Nebyla jsem si však jistá zda je to anděl nebo jiná nadpozemská bytost. Byla naprosto vyloučená jakákoliv spojitost a lidským tvorem a touto dívkou. Ve tváří, jenž byla jako vytesaná z mramoru, se jí zrcadlil absolutně soustředěný výraz. Takový, který u mě člověk uvidí jen když si čtu. Oči barvy zlata měla zaostřené na scénu daleko, daleko od tohoto krásného pokoje...

Jiná, už lidsky hezká dívka, šla po chodbě nějaké školy. Bezděky mě napadlo: chodící mrtvola. Opravdu. Byla úplně mimo. Jako by uzavřená v ochrané ulitě aby k ní nikdo nemohl. Zdálo se že ani lidé si jí skoro nevšímaly... Chtěla jsem jí pomoc. Tolik jsem si přála, aby se vzpamatovala. Bylo to utrpení dívat se na její zmučenou tvář, ale nic jsem nezmohla. Nešlo to jako u jiných snů. Tohle bylo jiné a já jsem nebyla nic víc, než pouhý pozorovatel. Byla jsem bezmocná. Tak moc, až jsem se polekala. A najednou další obraz, další a další. Dvě nablýskané motorky, skoro černý útes tyčící se nad rozbouřeným mořem a postava letící vzduchem, kanárkově žluté, naprosto úžasné autíčko, jehož jméno bych stoprocentně ani nevyslovila, chladné obětí, křišťálové srdce hned vedle dřevěného vlka, polibek horkých i ledových rtů, hned několik stejně nadpozemsky překrásných tváří, nápadně se podobající onomu andělovi v bílem pokoji, šaty, asi z desátých let dvacátého století, nádherný tropický ostrov, srdce které se zdálo jakoby nafouklé, aby se do něj velšly dvě osoby důležitější než vlastní život, nevolnost při ucítění krve, třeskot lámajích se kostí, podivný, ocelově znějící zvuk připomínající trhání železa, hrozná bolest v podbřišku, následný pocit upalování což byla opravdu nesnesitelná bolest, překrásné děťátko v náruči, postavy v kouřových pláštích... hrozně moc obrazů.

Bylo to jako bych prožívala pár let den ode dne. Zacítila jsem se provinile. Já sama jsem byla posledních několik týdnů tou samou chodící mrtvolou. Stejně jako ta dívka. Jen jsem přežívala. Nejhorší na tom ale byla ta skutečnost, že moji rodiče se neuvěřitelně trápí. Byla jsem si jistá, že to musím změnit a znala jsem jedinou možnost jak docílit toho, aby se naši netrápili. Musela jsem nastoupit do školy. To byla jediná možnost a i když jsem se bránila byť jediného pomyšlení na ony hrozné zdi uzavírající v nudné učebně,rozhodla jsem se, že tam půjdu. Pak se ty obrazy zasekly, jako se seká film na staré kazetě a mě se ukázala jediná tvář. Byla to asi osmnáctiletá dívka opálené pleti se skořicově zbarvenýmy vlasy. V šoku jsem poznala sama sebe...

"Sakra" zašeptala jsem si sama pro sebe. Na jednu stranu jsem byla ráda, že moje noční můra dnes nedorazila, ale zase na tu druhou, jsem měla na sebe zlost. Zase. Lezla jsem lidem do soukromí a nejvíc mě štvalo že s tim nic nezmůžu. Dřív než se stalo to, proč jsme se přestěhovali do tohohle nudného městečka se mi tohle dělo často. Prostě jsem si jen tak vstoupila do vědomí někoho jiného a zaměstnávala se a ovlivňovala jeho sny. Bylo to tak odporné, ale nic jsem s tím nenadělala. Šlo to prostě samo od sebe. Ale tohle bylo jiné. Skoro mi připadalo že tohle není něčí sen... spíš vize nebo tak nějak. Nejvíc mi ale vrtal hlavou ten poslední obraz. Proč viděla můj obličej? Vždyť mě ani nezná. A co to vůbec znamená?

Kysele jsem se zatvářila a zavřela oči. A protože život není dokonalý najdenou jsem klepala na tmavé dveře...

Den poté, když jsem uléhala do postele se stejnou tužbou jako včera, mi vrtal hlavou pořád můj sen, můj obličej v tom snu. Jediné možné řešení, jenž se nacházelo, znělo jednoduše a v mém případě absolutně pochopitelně. Prostě jsem se zbláznila. Což nebylo zrovna nepravděpodobné abych řekla pravdu. Potom co jsem si zažila...

Bála jsem se usnout. Nebyla jsem si jistá co se dnes v noci zase stane. Co se mi bude zdát. To samé co včera? Možná. Moje obvyklá noční můra? Pravděpodobně.

Víčka mi klesla a já se na chvilku ponořila do uklidňující, bezesné temnoty.

Netrvalo to dlouho a mě zase navštívily sny. Nebo spíš bych měla říc že jsem je navštívila. Stála jsem v kuželu oslnivého světla a nestála jsem tam sama. Stará paní s vrásčitou tváří se překvapeně usmívala na svůj odraz v zrcadle. Zdálo se jakoby viděla v zrcadle někoho známého, ale ne sama sebe. O tevřela ústa k otázce a když její odraz udělal to samé, její rty se roztáhly do rozpačitého úměvu.

"Bello?" zavolal sametový hlas a stařenka se za ním otočila.

Naproti nám (mě tady nikdo samozdřejmě neviděl) běžel anděl. Asi. Nápadně se podobal dívce ze snu, jenž se mi zdál den předtím. Jeho abnormálně bledá kůže duhově jiskřila ve slunečních paprscích jakoby byla poseta diamanty. Na dokonalé tváři anděla a vrásčitém obličeji stařenky hrálo něco, co bylo víc než jenom zamilovanost. Bylo to mnohem silnější.

Dívala jsem se udiveně na ty dva pohledy a absolutně nevěděla co tohle vlastně znamená. Nakonec jsem došla k jediným dvou možným důvodům té víc-než-zamilovanosti. Nějaká chlípná stařena doufá že se do ní zamiluje kluk od vedle, nebo se jí zdá o své lásce z dob když byla ještě mladá. Ta druhá možnost se mi zdála přece jenom pravděpodobnější.

Radostný, zbožňovaný výraz na stařenčině tváři najednou vystřídalo zděšení. Rychle se otočila znovu na svou dvojnici v zrcadle.

To už anděl doběhl až ke stařence a objal jí jednou rukou kolem ramen. Všimla jsem si, že andělova dokonalá postava se v zrcadle neodráží. Ženin odraz měl ruku natáhlou vedle sebe a ohnutou jako kdyby někoho objímala. Ve skutečnosti samozdřejmně kolem pasu držela toho anděla.

Zachtěla jsem, aby se podívala do zrcadla a konečně viděla tu podivnou neviditelnost.

Na moje nevyřčené přání se žena znovu otočila a zadívala se na stříbřitou plochu zrcadla.

Tvářila se bojácně, jako kdyby čekala pokárání a konečně i ona si všimla té podivnosti s neviditelností anděla. Byla jsem ráda že je se to mnou zase relativně v pořádku a já mohu řídit sny. No řídit je špatné slovo. Spíš pomáhat je dělat snesitelnější.

Stařena si očividně všimla i pozlaceného rámu, do něhož bylo zrcadlo zasazeno. Nechápavě zvedla ruku a její zrcadlové dvojče udělalo to samé. Tam kde by se teoreticky obě dvojnice měly setka prsty nahmatala žena jen pouhé sklo. Samozdřejmě.

Z jejího naprosto zděšeného výrazu jsem pochopila jednu věc. Možná že existuje ještě jeden důvod, těch vic než zamilovaných pohledů a tohle je prostě jenom noční můra. Z vlastní zkušenosti s nočníma můrama jsem chápala jak to v tého chvíly musí být děsivé a chtěla jsem jí pomoc.

Anděl právě líbnul ženu na zvadlou tvář a zašeptal: "Všechno nejlepší k narozeninám."

Vykulila jsem oči a zapřála si při tom, aby ta noční můra konečně skončila a ta žena, aby se probudila.

Trhnutím jsem se posadila na postely a rozhlédla se po pokoji. Vše bylo na svém místě a já měla dobrý pocit že jsem pomohla. Kolikrát jsem toužila, aby mi někdo pomoh dostat se z noční můry, stejně jako jsem to udělala já. Budík hlásil že je něco kolem šesté a tak jsem vstala. Stačilo sejít pár schodů a už jsem stála v kuchyni a pila teplé kakao.

:-*BajujuMucQ:-*

Zpět na hlavní stranu blogu

Anketa

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 1 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: Úplněk: 1. kapitola *Sen* kikush* 07. 07. 2009 - 20:04