Úplněk: 2. kapitola *Pod dohledem* I/II

14. červen 2009 | 19.18 | | autor: sw-jiitwuley

Awojí tag tadyma vám dávám druhou kapču k úplňku. Je tho rozdělený na dvě části protože je tho moc dlouhý mno tag doufám že se vám tho bude líbit. Jů a moooocik plosím o komentky... kritiku vítám. Papa

P.S. jů a omlouvám se za chyby... sem děsná!!!!!!

Pod dohledem

"Hej, Tome... nech toho" zabručela jsem a už asi po sté si vyklepala čokoládové lupínky z vlasů. Doma jsme normálně mluvili česky, ale protože jsem se včera rozhodla jít do školy táta nasadil přísný režim. Kdo prý promluví jediné slovíčko česky bude umývat nádobí.

"Ale notak... vždyť je to zábava, ne...?" zasmál se můj pubertální bratr a hodil po mě další hrst jídla.

"No to spíš ne," zakroutila jsem hlavou a přitom z nich vyklepala zase trochu té snídaně. "I když"

No uznávám že výkon jaký jsem ukázala nebyl nic moc ale stejně. Lupínky, které jsem po něm poté hodila, byly poházené na podlaze asi dva metry od mého řechtajícího se bratra. No nic no. Ale na to že jsem to hodila já, hotový olympijský výkon hodný zlaté medaile.

"Dobré ráááno" zívla maminka když vešla do kuchyně. Zdálo se, jakoby se místnost zaplnila slunečním světlem přestože na sklo okenice tlačila hustá mlha.

"Dobré" nuceně jsem se usmála zadívala se na ní. Maminka právě předvedla výraz člověka, na kterého promluvila opice.

"Jak ses vyspala zlatíčko?" optala se mě jakmile překonala moment překvapení a líbla mě do vlasů.

"Báječně" znovu jsem zablýskla docela falešným úsměvem.

"Tak to je dobře. Co tady ale děláš? Nechceš si ještě pospat?" vyptávala se dál a pod mylným mínění, že mému milovanému bráškovi bude líto, že nedostal taky pusu, obdařila ho jednou na tvář.

"Ne dneska mám jít přece do školy,"zmateně jsem si prohlížela její zachmuřený obličej ignorujíce přitom bratrův škleb. "Včera jste mě přece přihlásili nebo ne?"

"Jo přihlásili. Ale... jsi si jistá že tam chceš jít. Myslím tím, nechceme na tebe spěchat. Nemusíš dělat kvůli nám."

"Ale já chci do školy. Už mě to nebaví být tady pořád zavřená" zalhala jsem. Abych byla upřímná, tak jsem strávila skoro dva měsíce letních prázdnin zavřená v pokoji a čučela do blba.

"Tak dobře." Maminka si mě nepřestávala podezdřívavě měřit jako kdybych měla každou chvíli propuknout v hysterický pláč. No nebylo vlastně ani divu. Předvedla jsem dost ukňouraných výstupů.

"Ségra? Udělej pro mě něco. Namatlej si něco na ten svůj ksicht. Chápej jde mi pouze o zdraví tvých budoucích spolužáků. Nechci z tebe dostali infarkt" propukl v další záchvat smíchu když obratně chytil mnou hozenou lžičku dřív než mohla rozbít okno. Moje skvělá maminka mu duchaplně uštědřila pěkný pohlavek.

Vyzunkla sem zbytek kakaa co mi zbyl v hrnečku a spěchala jsem do koupelny. Rychlý pohled do zrcadla mi jasně dokázal že dnešní bitvu s vlasy nevyhraju a tak jsem vlezla do sprchy.

Teplá voda mi krásně uvolňovala ztuhlé svaly a tu a tam se smísila se slanou slzou stékající z mé tváře. Upřímě se mi vlastně vůbec nechtělo do školy. Nechtělo se mi do toho stísněného počasí. Ze všeho nejvíc jsem si přála vlézt si pod teplou peřinu a zůstat tam až do večera.

Vzdychla jsem si, zavřela vodu a zabalila se do ručníku. Po dalším pohladu do zrcadla jsem usoudila že dám na bratrovu radu a pokusim se ze sebe udělat člověka. Taštička s kosmetikou stála několik týdnů netknutě na poličce a já jsem z ní vyndala všechno potřebné. Necítila jsem to vzláštní vzrušní které projíždí každou holkou s řasenkou v ruce. Líčení už nebylo potěšení, ale nutnost. Nechtěla jsem vyčnívat faktem že vypadám jako rozkládajíci se mrtvola. Mím úmyslem bylo splynout a ne vyčnívat.

S vědomím že mi vlasy stejně zmoknou jsem si je jenom prohrábla hřebenem a nechala je vlhké. Temné kruhy pod očima už nebyly tak výrazné a tak jsem–s myšlenkou že lepší už to nebude-opustila koupelnu.

"Beo?" ozvalo se za mnou. Táta.

"No?" otočila jsem se na něj a uviděla jak na mě zaraženě kouká. Skvělé. Copak je to tak ojedinělé že nevstávám až odpoledne?

"Co tak brzo z postele?"

Ano, ano je to ojedinělé.

"No jdu dneska do školy, tak nechci přijít pozdě" zašklebila jsem se.

"Už vypadáš... líp." Slova volil opatrně. Jako kdybych mu měla každou chvíli utrhnout hlavu. Super.

"No nechci aby se mě tam lekli."

"Tak to jo. Pořádně se obleč je tam zima... a prší" Samozdřejmě.

Džíny i svetr byli nevyhnutelné. Docela se mi stýskalo po kraťasech a šatech a tak jsem na sebe aspoň natáhla tílko. Nikdo si toho stejně nevšimne a jestly mi nebude teplo ani si ten svetr nemusím sundávat. Bezpochyby by moje holá, dozlatova opálená ramena přitáhla ještě víc pozornosti než je nutné. Tedy jestli je to nutné, tak aspoň co nejméně.

Před tím než se za mnou zavřely dveře mě maminka ještě líbla na tvář a popřála mi hodně štěstí. Dneska do práce evidentně nešla. Venku lilo jako z konve a já skoro viděla ostrou dráhu studených kapek a musela si dokola opakova, že mě do toho deště nikdo nevystrčil, že jsem z domu vyšla dobrovolně. A stejně dobrovolně, i když s větším nadšením jsem také nastoupila do tátova modrého peugotu.

Bylo tam sucho a hlavně teplo. Oblečení mi trochu začalo schnout a konečky vlasů se kroutit do oravně líbezných, holčičích vln. I když se spíš v mém případě o líbeznosti vůbec mluvit nedá. Líbezné, tak je popsal můj kamarád ještě z mé bývalé školy. Dříve jsem chodila na gymnázium v docela malém městě na severu čech a bydlela ještě v mrňavějším sousedním městečku. Bývala jsem skoro premianka třídy. Měla jsem moc kamarádů a skoro se všema si rozuměla. Ale to bylo dřív. Teď bydlím ve Forks, děsivě maličkém městečku kde pršet nikdy nepřestává. Polkla jsem a mrkáním zahnala slzy.

"Máš všechno?" ozval se najednou táta.

"Jo jasně... učebnice, klíče, mobil, peněženku, penál... chybí mi něco?"

"No asi tohle" usmál se mému výčtu obashu batohu a podal mi tři, mašlí svázaná lízátka. Třešňové, borůvkové a jablkové. Moje oblíbená.

"Díky, jsi skvělej" poděkovala jsem a poprvé za několik desítek dnů jsem se od srdce usmála.

Asi po deseti minutách mě bratr s tátou vystrčily z auta do deště a popřály mi hodně štěstí (jako kdyby mi to mělo pomoc) a odfrčeli si to pryč. Nervózně jsem sundala zelený obal z jablkového lízátka a po prvním líznutí se konečně uklidnila. Nemůže to být tak zlé. Nebo snad jo?

"Střední škola ve Forks" hlásala cedule u hlavní silnice a uvedla mě na keři obrostlou, betonovou cestičku směřující ke hnědému shluku budov. Podle tátovích rad jsem nakonec-celá mokrá-doutíkala k první z budov s nápisem PŘIJÍMACÍ KANCELÁŘ, zhluboka se nadechla a vstoupila. Dusno a teplo mě uhodilo přimo do nosu, jakmile jsem za sebou zavřela dveře a stojíc v maličkaté místnůsce, přepůlené pultem drátěných košů, jsem se rozhlédla. U zdi stály ošklivé postrované židličky a všade kam jsem se podívala byly samé květiny. Skoro se zdálo že se někdo snažil napodobit flóru venku. Na zdech, vymalovaných odporně sladkou broskvovou barvou, bylo neuspořádně nalepeno několik letáků

"Ááá! Dobré ráno" ozvalo se za hromadou papírů na stole a já sebou vylekaně trhla. Podsaditá zrzavá žena právě odložila noviny a zadívala se na mne skrze skla tlustých brýlí.

"Dobré" pozdravila jsem zdvořile a maličko si odkašlala. Můj podivný přízvuk byl naproti hlasu rodilé američanky příšerně znatelný.

"Ty musíš být Beta Dobnov" usmála se na mě očividně skopokojená že se mé jméno naučila vyslovit. Netřeba říkat že absolutně špatně.

"Beáta Dubnová" opravila jsem jí a potlačila zachichotání když jsem si všimla lístečku s mím jménem rozloženým na hlásky. Evidentně jí dalo mnoho práce se ho naučit.

"Ano. Takže drahoušku..." začala a z shora hromady papírů jich pár vytáhla. Poté se mnou prošla rozvrh hodin a ukázala mi na mapě školy moje učebny.

"Takže... nashledanou" špitla jsem když jsem odcházela.

"Nashle... doufám že se ti u nás, ve Forks bude líbit" zavolala na mě a já předvedla zdvořile strojený úsměv.

První hodinu jsem měla metematiku a než jsem došla k budově číslo čtyři, parkoviště se pomalu, ale jistě začínalo zaplňovat. Mnoho lidí se po mě zvědavě podívalo, když jsem prošla kolem. Možná za to mohla moje zařivě bílá bunda, která skoro svítila v dešti nebo prostě už věděli, že dnes příjdu a připravili se na mě.

Nechápala jsem toto divadlo. Proč zrovna já? Proč je na mě upřen každý pohled jako kdybych byla zvířátko v ZOO. I když. Asi jsem to měla předvídat. Je vyloučené aby nová holka z Evropy- pomalu z venkova napřitáhla žádnou pozornost. Schválně jestly udělá nějakou chybu.

Nokonec jsem doklopítala i do budovy číslo 4. Byla jsem ráda že jsem konečně ukryta před deštěm. Doslova a do písmene ze mě teklo a vlasy se daly ždímat. Před třídou jsem se zhuboka nadechla. Stejně jako před kanceláří.

Jakmile jsem vstoupila všechny oči v místnosti se po mě podívaly.

Jako kdyby na mě zářilo tucet reflektorů.

Jako kdybych měla v sobě magnet který přitahoval šechen zrak v místnosti.

Jako kdybych měla na krku zavěšený obrovský transparent s nápisem: "Hele!!! Tady je!!! Ta nová holka!!! Podívejte se všichni!!!"

Rychle jsem pověsila bundu na věšáčky na zdi a pospíšila si to k učitelskému stolu. Pan Varner mi podepsal papír co jsem vyfasovala v kanceláři spolu s rozvrhem a přitom se mě snažil vystrčit před třídu abych se představila. Poté co jsem udělala psí oči a vysvětlila mu, že to opravdu není nejlepší nápad a že z nervozity občas omdlévám (no co, malá lež neuškodí a já aspoň nemusim kecat kraviny), mě nakonec poslal do třetí lavice u okna.

"Ahoj... já jsem Angela Weberová" přestavila se má nová sousedka.

"Ahoj já jsem..."

"Jo... Bate Debenov" otočila se na nás drobná kudrnatá dívka. Jají blonďatá kolegyně si mě povýšeně prohlížela. Ostatně jako snad všichni ve třídě. I když ti spíše zaujatě než povýšeně. "To vímě."

"Jsi blízko... Jsem Beáta Dubnová" zasmála jsem se když zčervenala. "Prostě mi říkej Beo" usmála jsem se znovu na Angelu.

"Eh... Tak jo... Beo?"

"No?"

"A... jak se ti tady vlastně líbí?" Cítila jsem z jejího hlasu že takto konverzuje spíše ze slušnosti než že by jí to dělalo radost. Byla očividně velmi nesmělá. Rozhodla jsem se že jí to trochu usnadním.

"Ale jo... v pohodě. Víš co... zelenou mám ráda a déšť mi taky nevadí."

Angela se na mě nasměle usmála a pak jsem uslyšela ten nejhroznější zvuk ne světě. Zvonění. Téměř mi to drásalo uší bubínky.

Matemetika byl sám o sobě hrozný předmět. Na gymplu jsem jí sotva udržela na dvojce a to s odřenýma ušima. Představa že budu počítat nesmyslné vzorečky pod orlím zrakem pana Varnera byla hrůzostrašná. Naštěstí jsem se tuto látku už učila takže jsem si jenom občas udělala poznámky a jinak okukovala třídu. Ujistila jsem se ve třech věcech:

Zaprvé, všichni v místnosti měli tak bledou pokožku že jsem byla mezi všemi jako pěst na oko.

Zadruhé, evidentně měli nejaké nadpřirozené schopnosti protože zvládali si dělat pilně poznámky a zároveň koutkem oka sledovat každý můj nádech.

A zatřetí, pan Varner zlostně zíral na moje lízátko.

Zatím mě ještě neokřkl a tak jsem se rozhodla že trochu zaprovokuju. Zaujatě jsem převalovala sladkost v ústech až to tupě bouchalo do skloviny zubů. Stále nic. Jen pár lidí se po mě udiveně podívalo a blondýna přede mnou si pohrdavě odfrkla. Páni ta holka je ale nepříjemná.

Další hodinu jsem měla angličtinu. Obyčejná literatura. Docela to šlo protože Romea a Jůlii jsem měla přečtenou minimálně třikrát. Akorát, že jsem jí četla v češtině a nepochybuji že přelouskat Shakespeara, v řeči několik set let přede mnou, v Angličtině, bude opravdu fuška.

Ukázalo se že nejsem jediná žhavá novinka na škole. Jakási Bella Swanová se sem přistěhovala teprve před půl rokem. Jestli si jí všímali tak jako mě tak jí upřímě lituji.

Po čtařech úmorných hodinách byl čas oběda. Mike Newton (hezký kluk co jsem s ním měla občanku) mi pomohl najít jídelnu. Bral už jako hotovou věc, že budu sedět u stolu jeho kamarádů. Po tom co se k nám přidala Angela jsem dokonce i souhlasila.

Protože jsem poslední dva měsíce snědla maximálně pytlík gumovích medvídků nebyla jsem příliš hladová. Navíc jsem dnes měla už misku cereálilí a tak jsem si koupila jen jablko a sodovku.

"Beo?"

"Ano Angel?"

"Budeš sedět s námi?" zeptala se mě stydlivě.

"Jo jasně."

"Tak jo... my vždycky sedíme támhle" ukázala někam za mě. Otočila jsem se a podívala se směrem kam mířil její ukazováček. A v tu chvíli jsem myslela že mě trefí šlak.

Jů a gdyby vám tho přišlo podobný stmívku tag to je záměr jůůů:D:D:D:D

:-*BajujuMucQ:-*

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře