VJK... Krvavý trůn II/IV

5. říjen 2009 | 18.28 | | autor: sw-jiitwuley

Ahojda.. Mno moc se omlouvám lidi.. trošičku, o trošičku času víc jsem nad naším blogem zaspala, navíc s tím, že jsem byla pryč ve Skotsku... Moc ráda bych vám chtěla nahradit aspoň část z toho, že vám sem hodím 2. část Krvavého trůnu, kterou jsem napsala.. Bajuju mi samozřejmě pomohla s tím, aby tuhle část pochopili všichni...xD A doufám že se vám bude líbit..xP I když jsem jí nepsala zrovna krátkou dobu, tak jsem se do toho snažila dát co nejvíc...xD

Mno.. takáč, doufám že se vám bude líbit.. potom dopište commentík..:D Pajujunky


Zkusit se vzpamatovat bylo pro mě dost namáhavé. Snažila jsem se na nic nemyslet a dál neplakat. To ovšem nešlo. Pořád dokola se mi v hlavě přemítaly ty obrazy jako videa v nějakém přehrávači. Přehrát, stop, přetočit, přehrát, stop... Pořád dokola. Nešlo to zastavit. Po mém probuzení z krásného spánku se všechno, myšlenky, vzpomínky, všechno se vrátilo drtivou silou.

Vyděšeně jsem si sedla a všimla si, že jsem se přesunula z místa a rozhlédla se. Trosky z mé nehody jsem nikde kolem sebe neviděla. Bolestí jsem se zvedla. Šla jsem rovně, i když jsem nevěděla, kam má cesta vedla. Strašně mě začala bolet hlava a jen vím, že jsem padla na zem, na něco hodně tvrdého a ostrého, byl to asi kámen... Že bych zase viděla něco divného?

Stála jsem u silnice a čekala, až kolem někdo projede. Na obloze v dáli jsem zahlédla bouřkové mraky. Tak tu bouřku jsem opravdu nechtěla poznat zblízka. Pravda ale byla, že jsem se chtěla očistit, abych nebyla od... krve. Znovu jsem se rozplakala a jen šla podél jedné strany silnice, která značně směrovala mou cestu.

Zanedlouho jsem spatřila kopec s podezřelým, hradebním městem. Auta už kolem mě začala proudit ve velkých kolonách. Zkoušela jsem využít mých posledních sil, k tomu abych se dostala k městu, a aby mě někdo zachránil. Došla jsem k mému cílu, vyčerpání bylo ale až tak velké, že jsem cítila svůj definitivní, nezachranitelný konec...

Probudila jsem se znovu, s hlavou na tom dotyčném tvrdém předmětu a zjistila, že se nic z toho, co jsem viděla vůbec nestalo. Cítila jsem se připravená, abych se postavila a vydala se na místo, které jsem viděla v mém krátko-dlouhém snu. Kde jinde, než na silnici bych mohla zahlédnout nějaké projíždějící auto, které by mě zachránilo? Prostě jsem šla, kam mě nohy nesly. Věděla jsem, že jsem byla opravdu se vším všudy vyřízená, a dlouhou cestu bych jistě a určitě nevydržela.

Přede mnou se objevila odbočka, a kolem mě začaly proudit kolony aut, jako v mém snu. Malé děti, okřikované jejich rodiči vystrkovaly z aut ruce s červenými šátky a čepicemi vlající v rukou v otřesném proudícím větru. Kvůli němu jsem měla strašné sucho v hrdle, kvůli němu jsem nemohla říct ani vysvětlující slovíčko pomoc. Lidé si mě moc nevšímali – spíše ani nechtěli a jen si dále rozzuřeně troubili na auta před sebou. To se mi vážně nechtělo řešit, tak jsem jen vnímala mou agonickou bolest a nekonečnou cestou pod nohama. Nějaký ten kousek už jsem ušla a začala vnímat, jak padám k zemi. Že bych cítila ten konec?

"Slečno?" slyšela jsem někoho promluvit při děsném zvuku skřípání stahujícího se okénka jednoho z aut.

"Potřebujete pomoct?" otočila jsem svou hlavu za hlasem, který jsem slyšela. Opravdu jsem viděla stáhnuté okénko a za ním muže přihlížejícího na celé mé zakrvácené tělo. Nechtělo se mi nic říkat. Bylo mi špatně... Začalo se mi dělat opravdu, sakra, zatraceně špatně. Co kdybych otevřela ústa a nějak se pozvracela? Zavřely by se mi mé otevřené, záchranné dveře?

"No  tak... Pojďte, jsem doktor!" mohl by si konečně všimnout, že nemůžu moc chodit zatraceně??

Všiml si toho...

"Mohu vás sem alespoň přenést?" zíral na mě svými vytřesenými  oči. Na něco jsem se ale přece jen zmohla – kývla jsem...

Odtáhl mne do svého auta a dokonce zapnul houkačku. Oči jsem měla otevřené jen trošičku. Stejně jsem ale viděla silnici uprostřed vyprázdněnou. Tak měla houkačka asi opravdu nějaký účinek. Dojeli jsme k branám, kde stál nějaký muž, který nejspíš hlídal, aby nikdo nevjel dovnitř a neohrozil něčí životy. Teď nás musel pustit, aby naopak jeden život zachránil.

Znovu. Znovu jsem cítila podivný pocit konce, jako v mém snu, než jsem zašla za ty daleké, městské brány.

"Po-pomoc!" zaskřehotala jsem potichoučku.

"Jsem u vás! Nebojte, za chvíli budeme v nemocnici! Vydržte to... Prosím!" říkal při jeho rychlém řízení a vyhýbání se čím dále více lidí, a ulicím, také zrovna ne moc prázdných. Slyšela jsem něco jako vyťukávání čísel na mobilu.

"Hmm, zvedni to-, BOBE! Jsi zrovna v nemocnici?" křičel do svého telefonu, "Ihned potřebuji ambulanční vůz! Mám tu dost akutní případ, dívka, několik tržných ran na hlavě a po těle. Pravděpodobně fraktura pravé ruky a střední až těžký otřes mozku. Doufám, že nemá vnitřní krvácení!!! Radši jsem jí nedával žádné otázky, na které by něco musela odpovídat, jde na ní vidět, že by jí to odrovnalo a... Dost řečí ale! Připravte mi to lehátko!!"

Chtěla jsem se nějak překulit z nepříjemné polohy, do které mě doktor přenesl do auta na nějakou lepší, jinou, příjemnější. Obě strany boků jsem ale měla úplně ztuhlé. Našla jsem toho příčinu – v pravém boku jsem měla 2 velké zapíchnuté střepy, které byly těsně vedle sebe, že se sebe až dotýkaly. Samozřejmě, že jsem si uvědomila, že na ně nemám ničím šahat, ani se je snažit vyndávat...

"Vidíte? Už tam jsme!" zahleděla jsem se před sebe, a rozmazaně zahlédla velkou, našedivělou budovu. Byla dost velká na to, aby mohla být považována za nějakou nemocnici nebo polikliniku...

Zavřela jsem oči a jen poslouchala, jak motor auta mého spolujezdce doznívá jen tak do ztracena...

Dveře se otevřely, a bouchnutím se ihned zavřely. V uších mi zrovínka hrálo souzvučně velké ticho, které bylo ale do nějaké té chvíle přerušeno dalším otevření dveří, jiných ale než před tím – nějakých bližších mému místu. Aha, byly to dveře k mé sedačce – cítila jsem, jak se mého těla dotýkalo několik dvojic rukou najednou.

"Položte jí sem na lehátko! – pozor, ty střepy jsou dost hluboko!" Hlasy kolem mě jsem nevnímala, důležitý pro mě byl ten krásný, bezbolestný odpočinek, po mé jak dlouhé pouti, bez – pití? Ano začala jsem cítit to ničivé sucho v mém hrdle. Potřebovala jsem vodu, to bylo zrovna to nejžádanější, co jsem chtěla do svého těla dostat.

"Vodu – já chci vod-u." snažila jsem se co nejlépe vyslovit.

"Vím že je ta žízeň hrozná, ale nevíme jestli nemáš vnitřní zranění... vydržíš to do vyšetření?!" slyšela jsem jak mi někdo odpovídá. Pravděpodobně to byl doktor, který mi nejspíše zachránil můj holý život, a to ve chvíli, co mi asi šlo opravdu o kejháček. Někdo mě chytl za ruku. Bylo to docela uklidňující. Vyčerpaně jsem kývla, co jiného jsem asi mohla dělat.

Cítila jsem jak se pode mnou  lehátko začalo pohybovat, doufajíc, že cesta směřovala do nemocnice. Zaznělo pípnutí a skřípot držící se někde při zemi. Ano, to byla nemocnice, určitě.

Najednou jsem se cítila tak volná, a omámená – och, no jistě, omdlela jsem. Žádný obraz jsem ale díkybohu nespatřila.

Po nějaké době jsem se probudila z mého černého propadajícího se spánku. Ležela jsem na nemocničním lehátku uprostřed velkého pokoje, obtěžovaného zrovínka jen mnou a nikým jiným, jen kdyby se nepočítalo to otevřené okno po mé pravici, ze kterého hulákaly možná tak tisíce lidí. Křik byl ale stejně přehlušený pípáním jakéhosi přístroje po mé pravici, kapáním vody tlumeným tikáním velkých ručičkových hodin visící na zdi přede mnou. Ani se mi nechtělo vnímat, kolik je hodin... Lidé zvenku, mne však bezdůvodně zaujali.

Než jsem ale vstala z mé postele na odpočinek, zkontrolovala jsem své zranění, jak jsem na tom s nimi špatně. No, nějaká ta zranění tam byla, ale žádné viditelné následky nebyly. Měli doktoři pravdu, že jsem měla vnitřní krvácení? Jedno jsem ale věděla jistě – menší nebo větší otřes mozku jsem měla – cítila jsem tu strašnou dunivou odezvu bolesti přesně na milimetr rozlitou po celé mé hlavě.

Zvenku najednou začal znít zvon. Bez pohledu na hodiny v místnosti jsem zjistila, že je přesně dvanáct hodin a k tomu hlas davu jen sílil víc a víc.

Někdo zaklepal na dveře a vstoupil. Byla to žena s jídelním vozíkem v šatech pro nemocniční sestry. Ano byla to sestra, asi s mou dávkou jídla představující oběd. Vzpřímeně jsem si sedla a kývnutím ji pozdravila.

"Ahoj... Myslela jsem si, že se někdy teď probudíš... Tak jsem ti přinesla něco k jídlu..." mrkla na mě. Určitě mi byla věkem blíže, než deset let. Poděkovala jsem jí a ona po chvíli odešla. Na jídlo jsem ale neměla vůbec pomyšlení.

Odhodlala jsem se postavit a pomalu jsem doklopýtala k otevřenému oknu. Zvon udávající čas mi pořád projížděl hlavou.

V mžiku chvilky jsem zahlédla vysokou postavu... Dočista s bílou pletí a černýma očima... Měla krásné dlouhé mahagonové vlasy, doplněné krátkou minisukní s tmavými punčochami, a červeným rolákem, na kterém měla top s dlouhými rukávy. Nemohla jsem se na ní přestat dívat... Byla tak úžasná, úchvatná... Stačilo povědět, že to nešlo ani popsat...

Mohla jsem snad jen nejspíše říct, že to byl anděl, který přilétl z nebe do našeho světa...

Najednou se střetla s mým pohledem, jakoby věděla, že se na ni celou dobu dívám. Bylo to snad možné? Nemohla jsem od ní odtrhnout oči. Musela jsem za ní jít, a to okamžitě...

Bylo mi jedno jak, ale musela jsem být prostě u ní... Tak jsem udělala prostě tu největší pitomost, co jsem mohla. Byla jsem možná v prvním patře, takže jsem prolezla skrz velkým rámem otevřeného okna rovnou na zídku... Pořád se na mě dívala tím svým oslnivým pohledem.

Skočila jsem.

Bylo to dost rychlé, takže jsem si nestihla moc uvědomit, co jsem si vlastně způsobila. Asi jsem na sebe nějaké ty lidi upozornila, ale ona se na mě pořád dívala, jako bych nic neudělala...

Zavřela jsem oči a nechtěně vnímala jen bolest, spuštěnou mou šíleností ze skoku, který jsem hlavně podstoupila kvůli té krásné postavě...

"Nestalo se ti něco?" zeptal se mě něžný a krásný hlas. Doufala jsem, že to bude právě ona...

Otevřela jsem oči, a kolem mě byla valná hromada lidí.

Nedala se vedle nich přehlédnout, byla těsně přede mnou a její dlouhé vlasy se málem dotýkaly mého ramena.

" – já, nevím..." řekla jsem udýchaným hlasem

"Bolí tě něco?" řekla svým líbezným tónem hlasu.

"No byla jsem před chvílí v nemocnici kvůli tomu, že mě něco bolelo, a to se ani nezměnilo... Ale navíc mě teď ještě začala bolet, strašně hodně pravá noha a záda... Ty mam asi ztuhlá nebo co, každopádně mě moc bolí..." zaskřehotala jsem.



"Hmm, přenesu tě zpět do nemocnice..." špitla potichu

" - ne chci zůstat tady..."

Ruce, kterými mě chytila přes za nadloktí studila neuvěřitelně ledově, až moc nepříjemně.

"Pusť mě..." vyjekla jsem reflektivně, a ona mne pustila hned při vyslovení druhého slovíčka na zem.

"Proboha!!" řekla nahlas přede mnou s pohledem směřovaným do mého obličeje.

"Co se děje?" prostě a jednoduše jsem vyskočila na svoje nohy, bylo to až moc lehké. P-p-počkat, jak to, že mě najednou nic nebolelo? Slyšela jsem kolem sebe mumlat si lidi: "Simulantka... Prý, že jí bolí noha!" Rozhlédla jsem se kolem sebe, a zjistila, že jsem viděla všechno zaostřené o dosti více a lépe.

"Není vám špatně, mladá dámo?" uslyšela jsem ženu vedle sebe, mohla být středního věku

"Proč vás to napadlo? Vůbec mi není špatně. Náhodou je mi právě tak úžasně, že mi lépe být nemůže... Až tedy na tu pálivou bolest v krku."

"No jen, že jste neuvěřitelně zbělala..." řekla paní, ukazující prstem do mého obličeje. Slyšela jsem najednou vše hlasitěji...

Dokonce i kolemjdoucí lidi kolem mě jsem slyšela, jak si něco špitají. Něco z toho jsem zaslechla: "To je nenormální - ta dívka je nenormální. Vždyť skočila z prvního patra s tím, že jí něco bolelo, a najednou nic. Vždyť se jí ta žena dotkla a ona se změnila! Obě mi připadají dosti divné. Och můj bože, toho se radši nezúčastním." Od jinud jsem ale také slyšela: "Ó můj ty božínku... Já budu mít snad noční můry. Než k té dívce přišel ten krásný anděl, tak měla úchvatné blankytně modré oči a ony jí zčernaly! A co ta její pleť? Najednou jí má tak bledou, a krásnou. Ten svět mě najednou začíná nějak moc děsit... Uznat ale musím, že jakmile zbledla, tak vypadá mnohem krásnější a přitažlivější..."

Nedávalo mi to vůbec žádný smysl. Začala jsem v krku cítit neuvěřitelně palčivou bolest. Každou chvíli více a více sílila. Málem jsem se za krk popadala... Jako bych v něm měla velký, rozpoutaný oheň. Chtěla jsem něco, co by tu bolest uhasilo.

"Nemáte někdo něco na bolest v krku?" přehlížela jsem svým vážným pohledem po lidech. Zadrhla jsem se pohledem u anděla, který tak ustavičně o něčem přemýšlel...

"Já nějaké mám... Jestli se mnou půjdeš, tak ti je dám... Dám na tebe pozor, aby se ti nic nestalo." chytl mě anděl za ramena – to mě zaskočilo, ruce měla najednou přesně stejně teplé, jako já. Co se to stalo? Kvůli tomu jsem jí nepopošla ani o píď. Přiblížila se mi k uchu a promluvila potichu: "Všechno ti vysvětlím, až budeme uvnitř u mě v hradu. To tvoje pálení v krku, co mám i já, ale i všechno to ostatní, co tě bude zajímat a trápit. A prosím, snaž se jít co nejpomaleji – vysvětlení tě potom nemine. A opakuji ti, že ti vše potom vysvětlím."

Nechápala jsem to, ale udělala jsem to, co mi řekla. Posunula jsem se o pár kroků dopředu. Šla jsem, ale pohybovala jsem se stejně rychle, jako kdybych běžela – bylo to prostě nemožné! Ale jak to? Cítila jsem, jak mě něčí ruka neuvěřitelně rychle chytila. Švihem jsem otočila hlavu, a zjistila, že to byla znovu ona a právě její ruka. Už jsem otevírala ústa na otázku, ale ona rychleji přiložila svůj ukazováček na má ústa.

"Pojď..." kývla hlavou ke mně, "snaž se mnou udržet tempo a krok." Sykla potichu. Kývla jsem a ona obtočila svou celou paži kolem mých ramen.

"Pojďte někdo s námi, aspoň vám udělám prohlídku hradu zdarma..."

Vykročily jsme, Rušno za námi bylo velké, možná pořád stejně hlasité, jako chvíli před tím, než jsme vykročily vpřed. Ohlédla jsem se. Většina lidí šla za námi a vždy se přidal ještě někdo úplně neznámý – většinou muži, kterým jsem se ani vůbec nedivila, protože ta krásná bytost, která mě zachránila, vypadala jako nějaká kořist na vyzkoušení. Ze začátku mě brzdila, jak jsem šla rychle, ale po chvíli jsem si navykla jejímu kroku, a šly jsme úplně stejně, rovnoměrně.

"Jen mimochodem, jsem Heidi..."

"A–a–já, no..." koktala jsem ze sebe.

"Potom si vzpomeneš," uchechtla se. Teď už jsme byli opravdu uvnitř hradu... Očima jsem znovu prohlédla lidi za námi, mohlo jich být něco kolem čtyřiceti... Dokonce byla vzadu nějaká žena, která pořád něco mumlala v cizím jazyce a v ruce měla křížek, který jí ležel celou dobu na krku. Přesně za námi šla žena s nějakým mužem, která se mě před nemocnicí ptala na mou nevolnost. Jak jsem slyšela mluvit ostatní, ti asi nebyli Angličané, nebo Američané, ale pro mě někdo s doslova cize-mluvícím jazykem.

Zavřela jsem oči a jen se nechala Heidi vést. Po nespočetných krocích Heidi na všechny promluvila: "Tak prosím, vstoupíme do výtahu, snažte se zabrat co nejméně místa, abychom se tam všichni nějak vešli, ano?" řekla to ještě několika dalšími cizími jazyky a dokonce to zobrazila i jako pantomimu. Všichni poslouchali, až na tu otravnou ženu vzadu.


Něco mi říkalo, že mám žízeň, a potřebovala jsem se něčeho najíst... Nikde kolem mě ale žádné pití nebylo. A na nějaké ovoce, nebo zeleninu jsem vůbec neměla chuť, možná jsem spíše mohla říci, že mi nechutnalo? Ne to musela být hloupost... Přece mi to nemohlo přestat chutnat jídlo z chvíle na chvíli, ne? Tak ale co jsem měla jíst?

Ohlédla jsem se na lidi za námi. Žádná kanibalka jsem přeci nebyla...

Všimla jsem si, že jsem nějak moc dlouhou dobu nedýchala... Ani jsem neměla potřebu! To musela být hloupost... Už jsem si chtěla sáhnout na zápěstí, zda mi správně tepe srdce. Heidi mě znovu rychle zarazila.

"Teď nic nezjišťuj. Počkej až na potom..." To ve mně hrklo... Nové věci? Heidi mi začala připadat divná. Jak to myslela? Všichni jsme byli ve výtahu, tak velkém, že jsme tam nebyli ani namačkaní... Byla jsem mezi ostatními, přesně uprostřed... Nadýchla jsem se. Mým dýchacím ústrojím projelo tak hodně krásných a vždy odlišných vůní, že to až nebylo možné. Začala jsem z nich prostě ztrácet rovnováhu. Bylo to hrozné... Stála jsem mezi lidmi, kterým bych klidně ublížila, což jsem ale vůbec nechtěla udělat. Ovládla jsem se. Neudělala jsem to... Proč jsem na to ale začala myslet? Jsem snad nenormální, nebo co?

Po krátké chvíli se ozvalo to známé hlasité cinknutí a lidé se při otevření dveří ihned řítili ven za Heidi.

"Tak pojďte za mnou." Řekla Heidi, která stála a čekala úplně vpředu na všechny, než k ní do jednoho dorazí. Každý kolem mě se dal do kroku. Nevšímala jsem si ničeho jiného, než lidí, kteří byli všude kolem mě. Myšlenku jídla jsem z hlavy prostě nemohla vyhnat... Asi jsem z toho ztratila vědomí a jen se posouvala z místa na místo za lidmi přede mnou. Najednou jsme dokonce i s mým vědomím zalezli do další místnosti: Byla obrovská s jedinými dveřmi, kterými jsme dorazili všichni dovnitř. Lidé si začali místnost fotografovat a ozval se mohutný mužský hlas:

"Vítejte přátelé!" Možná, že potom řekl ještě něco, to nevím, nevnímala jsem ho, začalo v mém krku převládat horko, oheň a žízeň... Ano žízeň, nevím, jak mě to napadlo, ale prostě jsem věděla, že je to žízeň...

Slyšela jsem, jak několik postav z krajů místnosti začalo vrčet. A strašně tiché a rychlé kroky, no spíše skoky. Lidé kolem mě začali křičet a ječet. Příčinu jejich křiku jsem nikde kolem sebe vůbec neviděla, i-když jich kolem mě bylo čím déle, tím méně. Otočila jsem se vzad, kde nikdo nebyl a najednou se otevřela jedna část velké brány. Ano, byla to Heidi. Viděla jsem její neuvěřitelné skoky, po kterých vždy přistála na někom vedle mě a přitiskla mu ústa na krk.

Vypadalo to jako nějaký nový elegantní, erotický tanec. Skok, vztyk, polibek a znovu... Ona se jim snad do těch tepen na krku zaryla zuby, nechutné – pomyslela jsem si. Zahlédla jsem najednou příčiny křiku lidí všech uvnitř... Byly to snad nadpřirozené bytosti nebo co? Stejně bledé jako Heidi... Heidi... Že by byla jednou z nich a nalákala sem lidi zvenku? Takže vlastně i mě?! Asi ano... Nevím proč, ale možná bych začala jíst jako oni, kdyby na mě neskočila ta dívka...

Ano... Dívka snad o něco mladší než já, proti mně vyrazila... Nevěděla jsem, co mám dělat... Jestli mám utíkat, udeřit jí, nebo se úplně nechat... Shrbila jsem se a čekala, až bude blízko, těsně u mého těla. Přece jen na mě byla moc rychlá, a už se skláněla k mému krku. Své malé drobné a bledé ruce měla položené na mých ramenou. Žena vedle mne křičela o pomoc... Och ano... Vydržela žena s angličtinou a jejím přesvědčivým přízvukem, a také já. Ta dívka se dotkla dokonce už i mé kůže.

V tom se to stalo... Soustředěně jsem se na ni podívala a ona spadla na zem, jak viditelně, ve strašné agónii. Začala křičet, a vše ostatní kolem úplně dočista ztichlo. Všude jsem slyšela pokřikovat, abych s tím ihned přestala a nechala tu dívku na pokoji... Jak jsem mohla, když mi chtěla ublížit na zdraví? Někdo mě chytil z obou stran a táhl mě od ní dále.

"Uvolni se prosím už!"

"Podívej se jinam!" slyšela jsem.

Udělala jsem to... Podívala jsem se na strop a jekot ustal...

"Úplně se uvolni..." řekl znovu ten mohutný hlas. Udělala jsem, co nejvíce bylo v mých silách. Asi to poznal, protože dodal: "Tak, a teď se podívej na mě." Nikdo se mnou teda rozhodně nebude manipulovat? Ale stejně jsem to nakonec udělala. Pohlížela jsem do karmínových očí tří krásných mužů, stejně bledých a křehkých, jako Heidi.

"Felixi, povolte jí oba..." mávl rukou na krasavce vedle mě, "jakpak se jmenuješ? Tvé jméno, a celé toto, jak bych to nazval? – překvapení jsem úplně přeslechl, viď Heidi?" koukl na ní. Heidi se zamračila a sykla na něj.

Chvilku jsem na něj jen tak mlčky zírala, protože vyschlé hrdlo není zrovna nejlepší podmínka pro rozeznění hlasivek. Potichoučku jsem si odkašlala a vyhrkla:

"Allisa... eh Allison Montgomery..."

sw-jiitwuley

Zpět na hlavní stranu blogu

Hodnocení

1 · 2 · 3 · 4 · 5
známka: 3 (2x)
známkování jako ve škole: 1 = nejlepší, 5 = nejhorší

Komentáře

RE: VJK... Krvavý trůn II/IV liss-sb 07. 10. 2009 - 16:02
RE: VJK... Krvavý trůn II/IV das x) 09. 10. 2009 - 16:58
RE: VJK... Krvavý trůn II/IV itrfo 12. 10. 2009 - 21:04
RE: VJK... Krvavý trůn II/IV miss p!nk 09. 11. 2009 - 18:37